Jak jsme slavili státní svátek

     Před deseti dny se v naší poště objevila důležitě vyhlížející obálka se zpáteční adresou Tjeckiska Ambassaden, Villagatan 21, Stockholm. Na pozvánce bylo ozdobným písmem napsáno, že paní velvyslankyně Marie Chatardová nás zve na slavnostní recepci, konanou u příležitosti oslav státního svátku České republiky 28. října. Kromě paní velvyslankyně nás zval i hrdě rozkročený bílý dvojocasý lev v červeném poli. Vlevo dole zkratky R.S.V.P.  Dbalá etikety zatelefonovala jsem na uvedené číslo a potvrdila naši účast.  Aby s námi bylo počítáno při objednávání dobrot a pamlsků.

    V den „D“ ladíme chuťové pohárky. Po nezbytné ranní internetové rozcvičce mezi českými a švédskými médii zabruslím rituálně na Neviditelného psa. Nasměrována Mrožovým úvodníkem, plným skepticismu vůči českému přístupu k oslavám 28. října, pevně se rozhodnu: my slavit budeme. Nejde o pamlsky, ale o věc národního zájmu. Švédi mají k podobným oslavám jiný přístup než Češi. Vyvěsí švédské vlajky u svých domů, zapíchnou malé vlaječky do dortů a opravdu si to užívají. Jejich národní hrdost je očividná.

     Do Stockholmu jedeme vlakem společnosti Link. Švédské železnice jsou třešinkou na dortu veřejné dopravy. Luxusně a vkusně vybavené, jezdí přesně podle jízdního řádu. S chutí se zaboříme do modrých plyšových sedadel, sklouzneme do polohy pololeže a - drc! Vlak stojí. Průvodčí projde. Prý je někde přerušena dodávka elektrického proudu. Nesmíme otvírat dveře. Lidé reagují klidně. Pro pár minut... Jsme uvězněni v luxusní piksle bez možnosti vystrčit ven hlavu. Po půl hodině se rozsvítí světla. Sláva, máme šťávu! A teplo. V amplionu se ozve lítostivý hlas mašinfíry: Před námi a za námi není proud. Nemůžeme jet. Máme vlastně štěstí, že stojíme právě zde, deset kilometrů od našeho domova.

     Kreslím čtyřleté dcerce do bloku zvířátka. Pak naši rodinu. Nakonec vlak, jak s námi stojí v poli. Uběhne hodina. Průvodčí nervozně projde. Utrousí, že to bude trvat mnohem déle, než předpokládali. Nákladní vlak strhl elektrické vedení, škody jsou ohromné. Stojíme už dvě hodiny. Utáboříme se s dcerkou mezi sedadly, nad nimi vztyčíme střechu z našich kabátů. Já v slavnostním kostýmku, manžel v černém obleku s motýlkem. Koberce jsou měkké, dobře se na nich sedí. Vyprávíme oblíbenému zajíčkovi pohádku, jak chěl být Honza pánem. Sud kulatý, rys tu pije, tu je kára, ten tu ryje. Pak o slepičce a kohoutkovi. Nebe dalo vodu louce, louka dala travičku krávě,... Lítostivý hlas v amplionu ohlásí, že podle pokynů ze Stockholmu pojedeme nejdřív za 2 hodiny.

     Všeobecné zděšení. Někteří touží vystoupit z vlaku, jiní se dožadují telefonního spojení. I my zvážíme, že už nestihneme ani závěr slavnostní recepce, a tak  se chceme telefonicky omluvit. Personál vlaku se ptá, zda jsme chtěli slavit „national dag“, národní svátek.  Přijímáme gratulace. Ve švédštině, v angličtině, v norštině. Uprostřed polí se cítíme jako velvyslanci své země. Vedení drah usoudilo, že je čas nabídnout zdarma kávu, čaj a pizzu. Spontánní recepce ve vlaku na oslavu výročí českého státu?

     Nikdo se nehádá, nikdo nevykřikuje. Bývalý známý švédský hokejový reprezentant hraje se svou dcerou karty. Někteří uvolňují napětí přecházením do jídelního vozu a zpět. Když se po čtyřech hodinách vlak konečně rozjede, ozve se potlesk. Vystoupíme na nejbližší stanici a pro návrat domů volíme jistější autobus. Unavené dcerce zpívám české lidové písničky. Když jsem k vám chodíval přes ty lesy. Anička, dušička, kde si bola.

     Domů dorážíme podle předem stanoveného časového harmonogramu. Výročí republiky jsme spontánně oslavili v mezinárodní společnosti pasažérů švédských drah. Večer jsme si doma slavnostně přiťukli na hrdě rozkročeného bílého dvojocasého lva na červeném poli.

(Queen Čiči, Neviditelný pes 2003)