Naše ulice

Bydlíme na kopečku pod rozsochatou borovicí, která se klene k obloze dvěma prsty kmenů ve tvaru vítězného „V“ a svou rozložitou korunu nad námi roztahuje na ochranu jako deštník, její kořeny nadzvedávají asfalt na naší cestě do garáže a v zimě svým teplem šplhajícím z nitra země po kořenech vzhůru mění sněhovou pokrývku v ledovou krustu. Náš borovicový maják je přírodní anomálie, dva kmeny se nejdřív spojily v jednotném akordu asi metr nad zemí, pak si to rozmyslely a rostly dál vedle sebe, jako duše lidí, kteří se chtějí v období prvotní zamilovanosti vcucnout jeden do druhého, rozpustit jeden v druhém do poslední buňky, později se jejich láska zklidní jako potok vlévající se do rozlehlých luk, poskytnou si moudře prostor k životu vedle sebe, kráčejí ruku v ruce v ladném souzvuku, avšak jejich cesty se přece jen mírně odklání jako naše dva borovicové kmeny, které od sebe oddělí až společná smrt. Borovice „Viktorka“, vlastně dva stromy v jednom, skrývá v pohostinné korunně rozdrbané stračí hnízdo, neúnavný brhlík oťukává kůru jako zdatná zdravotní sestra, přilepený na kmenu s dlouhým zobanem namířeným chvíli do nebeských výšin, chvíli do tajuplného podzemí Matky Země, vytyčuje svoje hájemství, občas se objeví i přičinlivý doktor strakapoud, jehož poklepávání připomíná zdatného písaře, vyťukávajícího veledůležitou zprávu o stavu zdraví světa na starobylém psacím stroji značky Zbrojovka Brno. Viktorka má kamarádku borovici, stojící na našem pozemku cudně opodál, v prvních letech na nás házela větve mohutné jako dospělá anakonda, rozbíjela nám okna v zimní zahradě, snad si myslela, že jí chceme ublížit, pak si na nás zvykla a teď se spokojuje s pohazováním malých načepýřených šištiček krákorek po čerstvě posečeném trávníku. Když je ticho, což je často, slyším ševelivý hlas našich borovic, sdělují si své nadčasové a lidskými smysly nepostižitelné důvěrnosti, jejich jehličnaté rukávce se k sobě natahují a za mírného větru se něžně dotýkají, slyším, jak jim praskají klouby, když se přižene silácký vítr, slyším jejich namáhavé vzdechy při orkánu a bojím se s nimi. „Co má borovice nahoře, to má dole,“ poučil mě přítel lesník, uklidnil mě jen trošku, raději si ponechám svoji představu borovicových kořenů, které v hlubinách země pro jistotu drží  dobrotiví permoníci.

    Náš domek vystavuje na odiv červenou střechu z betonových tašek a plášť z bílých cihel, což nic nemění na faktu, že uvnitř je dřevěný, krytý sádrokartonem. Dlouho mi trvalo, než jsem si přestala připadat jako ve stavebnici pro dospělé a začala jsem náš dům brát vážně, jako dům, byla jsem vždy přesvědčená, že domy se staví buď z kamene nebo z cihel, panely ani tvárnice mi také nepřipadají dost důstojné, možná že bych lépe přijala díru do skály. Jen zásluhou mého muže, který opečovával skutečně každičký detail, jsem začala vnímat přednosti dřevěného domu: udrží teplo, cihlový plášť se nemusí nijak opečovávat, snadno lze spojit základ s novou přístavbou...  Naše ulice vznikla až koncem padesátých let dvacátého století, bílé cihly jsou v menšině, většina domů se honosí červeným cihlovým obložením jako domky na okraji Londýna, svojí přízemní dispozicí připomínají však spíše výstavbu pro středně zámožné americké seniory někde v Kalifornii.

     První kontakt se sousedy byl slibný, jako mnoho jiných prvních setkání ve Švédsku. „Vítám tě, to je dost, že už jste se nastěhovali,“ prohlásil prošedivělý penzista a zanícený golfista obývající domek vpravo od nás, „není to nic zábavného mít vedle sebe prázdný dům s černými okny.“ Jakoby se už nemohl dočkat nových setkání! Když jsem poprvé čistila zvenčí okna, přistavil mi galantně svůj vlastní žebřík, od té doby ho naše rodina svorně nazývala Džentlas. Byl světlovlasý, vysoký a štíhlý, v modrém golfistickém obleku vypadal jak pan továrník, jeho děti podědily vznosnou vytáhlost, když se všichni shromáždili na zahradě, vypadali jako herci severského filmu při odpočinku. Naše kontakty se pak na léta ustálily na stručném „hej“, tím větším překvapením pro nás bylo, když nám oznámil , že se stěhuje s manželkou do bytu ve městě, protože daň z nemovitosti a náklady na udržování domu jsou tak vysoké, že mu nedovolí hrát milovaný golf. Ano, i to je jeden z důsledků vysokých daní z nemovitosti, činících přibližně jedno procento z odhadní ceny navyšované úředně a nezávisle na čemkoliv každým rokem a trestající tak majitele domů za jejich opovážlivost - soukromé vlastnictví. Mnoho důchodců opouští své domovy, ne proto, že by na dům nestačily jejich tělesné síly, ale proto že nemají na zaplacení povážlivě vysokých daní.

    Soused zleva se přistěhoval zároveň s námi, od začátku nás pojí pocit spojenectví párijů, vzájemně si hlídáme domy a zaléváme kytky, když ti druzí jsou na cestách, poskytujeme si informace o novinkách typu nově vznikající sousedské výpomoci jako ochraně proti zlodějům nebo o počasí na našich cestách za teplem, to vše pouze mezi dveřmi, pár slov při nahodilých setkáních při sekání trávníku nebo pletí záhonku je maximum naší sousedské konverzace. Soused získal přezdívku Kuťas, neboť znervózňuje mého muže stálým kutěním na zahradě, každé nedělní ráno se odehrávalo dle ustáleného schématu, vstávali jsme kolem půl deváté až deváté a pilný soused již dávno ryl na zahradě nebo přesazoval nebo plel. Můj muž pokaždé naplněn nelíčeným zoufalstvím zvolal: „Ten kuťas už mě zase stresuje, já musím začít rychle něco dělat!“ Mezi našimi pozemky není plot, což je i ve Švédsku méně a méně obvyklé, přesto žijeme ve shodě a neděláme si starosti z toho, zda náš keř zasahuje svými trny sousedovo posezení nebo zda jeho švestka shazuje plody do našeho lesa. Jednou jsem upekla štrůdl a jednu nohavici odnesla paní Kuťasce jako poděkování za výbornou šťávu, kterou vyrobila z našich třešní v průběhu mé nepřítomnosti, vrátila mi tác s poznámkou, že závin byl vynikající, ale že je asi moc tučný, že oni takové laskominky nemohou jíst, aby nebyli tlustí. No, tlustí nejsou a příliš komunikativní také ne, ustaly mezi námi veškeré užší vztahy, jakoby měli Švédi mezi sebou a těmi druhými skleněnou zeď, pásmo nikoho, neviditelný ostnatý drát opatřený nápisem Nevstupovat. A za tou pomyslnou železnou oponou se dějí věci, mnohdy ztřeštěné, podivné, nebývalé, které je umožněno spatřit jen vyvoleným.

    Soused naproti měl syna stejně starého jako naše Terezka a objemný pupík, díky němuž celá rodina získala přezdívku Tlusťoši, kromě synáčka, který si ve čtrnácti letech nabarvil vlasy na žluto, vzniklou slámu nageloval a od nás vyfasoval natrvalo přezdívku Žluťák, i když později mu vlasy odrostly do barvy nevýrazné hnědi, barvy, která je původní barvou vlasového porostu celé švédské populace. To je další z mnoha švédských mystifikací směrem k okolnímu světu, moje představa blonďaté dlouhonohé krásky utrpěla šrámy a trhliny, blonďaté vlasy jsou v devadesáti devíti procentech odbarvované, štíhlost takřka vyhynula stejně jako mnoho živočišných druhů – a švédská krása? Jestli to, že všechny vypadají stejně, je kritériem krásy, pak mohu zodpovědně prohlásit, že jsou krásné. Ale jedinečně krásnou švédskou ženu jsem tu nepotkala, pokud nepočítám královnu, která je cizinka, moji přítelkyni Ingeborg, která má židovské kořeny a polovinou svého rodu vězí ve střední Evropě, Yasmínu, která pochází z Turecka a kuchařku Tinu ze Skåne, která je asi ze všech jmenovaných nejšvédštější. Kotlík národů, jakým je dnešní Švédsko, určitě výrazně přispěje k novým kvalitám švédské krásy i k její různorodosti, ovšem chce to čas. Přes Čechy se musely v průběhu staletí přehnat houfy tatarských nájezdníků, uherských a německých vojsk, tureckých ozbrojenců a ruská armáda, aby se vytvořil nekonečně mnohotvárný genový základ krásných ženských typů v srdci Evropy. A tak si musí Švédi trochu počkat na to, až se v genovém tyglíku smíchají všechny ingredience a bude vyšlechtěn nový typ švédské krásy, možná okaté tmavovlásky, ženská krása zraje v utrpením, mícháním černého s bílým, nemožného s možným, jako zraje anglický trávník, který  je nejlepší po tři sta letech pěstění. A tak všichni dnešní fanatici pravidelného trávníkového postřihu, vyjíždějící se svými hlučnými sekačkami na trávu nejraději o víkendu, musí také počkat několik generací, aby dohnali bohaté anglické gentlemany.

    Žluťák vypadal jako macho a od čtrnácti let si vodil domů stejně staré a mladší dívky, bylo to lepší než televize sledovat jeho pubertální lásky, které na něj čekávaly před domem jako věrní posmutnělí pejsci, někdy jim došla trpělivost a ztropily mu na ulici scénu plnou slz a dětského smyslu pro opravdovost, občas i u něj přespaly a mě podnítily k úvahám o rodičovské roli a švédských zákonech týkajících se sexu mladistvých. Později jsem se mnohokrát setkala s velmi shovívavým přístupem rodičů k časným láskám jejich dvanáctiletých až čtrnáctiletých, rodiče uspořádají dětem slavnostní večeři na počátek seznámení, otisk dospělého světa zasahuje až sem, dětský pokoj je pro rodiče posvátné území, kde se klepe pokorně na dveře, za nimiž si nedospělá dcera užívá přítomnosti stejně nedospělého přítele. Děti ve Švédsku vyzrávají dříve, ale ve skutečnosti nikdy opravdu nedozrávají, není neobvyklé vidět dospělé středního a staršího věku vyvádět jako malé děti, poskakovat na diskotékách, bláznivě se líbat na veřejnosti, nakupovat nesmysly a chovat se jako puberťáci. Dětství je ukráceno přemírou samostatnosti, v šestnácti odcházejí mladí z domova do garsonek, které jim platí magistrát, neboť švédský model fungující společnosti je postaven na nezávislosti a citové plochosti. Děti nejsou zvyklé navštěvovat příliš své staré rodiče, pouze Vánoce nebo Velikonoce bývají tradiční příležitostí k návratu do krajiny dětství. Nezávislost na rodině je fatálním mottem švédské výchovy, fascinují mě malí špunti vyřizující si svoje záležitosti, kosmatí, toporně se pohybující starci s chodítkem plným polotovarů, osamocení slabomyslní spoluobčané na cestách za jakýmisi nedefinovatelnými cíli. Obvyklé schéma dětství – závislost na rodičích, dospělost – nezávislost, stáří – závislost na dětech tady nefunguje, všichni hrají svoji hru na samostatnost, ale houfně a samozřejmě očekávají pomoc ze strany státu, který vlastně zastupuje rodiče, jako velký bratr dohlíží na zdárný vývoj svých oveček, nezdárné vrací zpět do stáda, poslušné odměňuje systémem rozmanitých prebend. Ve školních škamnách tráví děti daleko více času než v Čechách, od první třídy končí v půl druhé, od třetí třídy v půl čtvrté, každý den učitelé hnětou žáčky jako poddajné těsto, vyčuhovat se nedoporučuje.

     Dalším sousedem přes ulici byl Bordelář, zbytky jeho vánočního stromku  ležící na trávníku jsme se mohli kochat ještě v srpnu. Měli dvě děti a když se rozvedli, domluvili se na střídavé výchově, každý z nich byl v domě několik přesně určených dní, avšak nikdy spolu. My jsme nakonec usoudili, že přezdívka má příliš mezinárodní základ a je snadno rozpoznatelná i v proudu české řeči, kterou jsme používali jako šifru, vychutnávajíc si, že nám Švédi nemohou rozumět, a tak jim dnes říkáme Sklípkani, neboť celé noci tajuplně svítí ve sklepě, jakoby se chystali vyrobit perpetuum mobile.

     Naše ulice je klidná a tichá, za jejími zády je do široka usazená škola, mezi jejími budovami skála a na ní totem, hřiště pro děti s houpačkami z pneumatik, kmen stromu slouží jako přírodní prolézačka, na zdi družiny řádila ruka sprejisty, kolem se rozprostírá les a hřiště. O hlavní přestávce slyším dětské hlásky, pak se z okna vystrčí ruka se zvonečkem a cililink, svolává žáčky zpět na vyučování. Škola Nyhem je pověstná velkým procentem přistěhovalců, až sedmdesát procent se jich tu shromáždilo, školu navštěvují i děti dojíždějící z venkova, mezi nimi i Julia z Björkviku, která mi vyprávěla o rozdílu mezi její domovskou školou a touhle velkovýrobnou na vzdělání pukající ve švech: „Když jsem hodila sněhovou koulí na naší škole, šla jsem okamžitě na pohovor k řediteli, v Nyhem mají učitelé co dělat, aby sami nedostali koulí a ani se tím nijak nevzrušují, většinou ani moc venku nehlídají, co děti dělají.“

    Šťouraví novináři zjistili, že většina Švédů dává přednost výsostně švédským oblastem, dvě stě metrů od jejich bydliště jsou jen a pouze Švédi, cizinci vytvářejí svébytné kolonie na okrajích těchto švédských ostrůvků, a tak i u nás v Katrineholmu byli cizinci nasměrováni do oblasti Nävertorpu, kde žijí komunity Kurdů, Albánských Romů, Vietnamců, Eritrejců, Somálců, naše česká rodina a část švédské enklávy ve vzácné pospolitosti.